|
|
||||
 |
||||
|
Obrazar >> oBrAZAR >> Ad fontes I.: Korespondence | |||
|
||||
|
|
|
||
|
ISSN 1802-7490
Dobrý den,
Logo ke stažení: Kooperace, podpora:
Design: Script:
|
Ad fontes I.: Korespondence(Ladislav Zikmund) Odkud kudy kam?
Korespondence Tento podpůrný materiál je sice považován za esenciální pro historikovu práci, ale ani ve studijní přípravě, ani v následné odborné diskusi se mu nevěnuje přílišná pozornost, je zkrátka považován za druhořadý a druhořadým by měl zůstat i metodologické konfrontaci. Často zapomínáme, že tyhle podpůrné „plevy“ jsou samostatnými a nosnými fenomény lidské kultury. Přinášíme tedy třídílný volný cyklus, který pojednává o přístupech ke třem různým pramenům: korespondence, deník a fotografie jako dokument. Zkusíme si tento materiál jednak přiblížit, jednak systematizovat a Jak praví publikace Lenky Matušíkové Běh života v archivních dokumentech, historik (umění) stojí při snaze co nejreliéfněji vykreslit životní odkaz předků především před úředními dokumenty. Po celý novověk jsou pro studium životního cyklu záchytné tři dokumenty: křestní list, manželská smlouva/úmluva/oddací list a úmrtní list/zápis v matrice. U vyšších vrstev se nabízejí ještě další dokumenty, jako doklady o vzdělání, cestovní pasy a úřední korespondence. I úřední korespondence je pro historika umění velmi zásadní, může z ní vyčíst kulturní a umělecké smýšlení a vůbec přístup k tvorbě či na druhé straně osobní zainteresovanost a závažnost mecenátu. Pohněme se v čase trochu hlouběji a namiřme do 19. s
Poznámky:
Aktualizace: 15.10. 2008
Autor/ka: redakce |
Leden 2008 Prosincová Praha mnoho nového ke komentáři nepřinesla. Můžu se tu rozplývat znovu nad obchodním kýčem tohoto období, ale to tu dělám každý rok. Raději do nového roku napíšu o něčem pozitivním: 1. Karel Srp se vrátil do GHMP jako vedoucí sbírkového úseku, přičemž ředitelem instituce bude ekonom. Snad to bude fungovat, rozhodně je to lepší stav než dosavadní. 2. Překvapily mne vánoční trhy na Staroměstském náměstí, na nichž jsem letos poprvé s chutí popil svařák pod rozsvíceným stromem - byli tu kováři, tkalci, zručné výrobkyně lidových ozdob. Konečně zvítězil vkus (relatvivní) nad komercí a poprvé byla v adventní čas na Starosměstském náměstí slyšet víc čeština než ruština. Ladislav Zikmund
Cyklus Jany Pudilové
Představujeme Vám mladé začínající, mladé nezačínající, staré začínající i staré nezačínající umělce. Dejte nám vědět, znáte-li nějakého také zajímavého.
|
||
|
||||
|
||||
|
|
|
||
V každém základním kurzu umělecko-historické metodologie se posluchač dozví, že základním pramenem dějin umění je umělecké dílo. Bohužel umělecké dílo nestačí a stačit nemůže. I pro zarytého ikonologa je nutný podpěrný aparát historických a kulturně-historických pramenů, které nutně musí použít. Každému studentovi v prvním ročníku je jasné, že interpretovat nelze kdeco z čehokoli a že historický kontext, stejně jako kontext autorský a v neposlední řadě společenský je klíčový. K historickému pramenu historik umění ale přistupuje trochu jinak, než obecný historik. Historický pramen používá k rozklíčování specifické látky - jeho cílem je právě umělecké dílo, nikoli pramen samotný, který historicky kritizuje a následně interpretuje. Historik umění používá historické prameny jako základní, byť zásadní materiál pro svou umělecko-historickou výpověď, stejně jako pro obecného historika je umělecké dílo podpůrným pilířem jeho historických interpretací.
jednak mu vytyčit určitý metodologický řád a místo. Nejlépe tak učiníme vždy na několika konkrétních příkladech.
bekritickou reflexi: „Započal jsem práci s nadšením mladíka a skončil ji s rozvahou zralejšího stáří. Pohlížím-li i s přísnější autokritikou na toto první větší své dílo, mohu s klidným svědomím si doznati, že jsem síly své náležitě využitkoval a že stavba musea patří řady mých prací.“ (1) Odtud se odvíjí celá spirála údajů, které se jinde než v Kotěrově úřední korespondenci nedočteme, dokládající neústupnou preciznost a detailně založenou integritu architektova smýšlení, bez nějž by jeho dílo ztěží dosáhlo své úrovně. Kotěra sám dohlížel na každý detail a koordinoval jejich realizaci, kterou neváhal při své nespokojenosti celou předělat. „Upozorňuji, že keramická práce [na fontáně] musí býti velmi pečlivě provedena a vyzval jsem tudíž firmu, která se specielně těmito pracemi zabývá.“ (2) Dozvíme se, že Kotěra chtěl provádět osobně veškeré práce týkající se budovy muzea byť jen okrajově: „Ohledně zahradnické úpravy dovoluji si podotknouti, že nyní po Vašem rozhodnutí celkový návrh ovšem sám vypracuji.“ (3) Skoro již proslulé je Kotěrovo rozhořčení nad provedením dlaždic a jejich odstranění a přeložení: „Prohlédl jsem včera stavbu a dlažby, které jste v budově kladly. Bohužel musím konstatovati, že práce ta jest velmi nedbale provedena. Material jest nestejnoměrný, takž
e dlažba jest již nyní, kdy se po ní ještě vůbec nechodilo úplně nerovná, spáry nestejné a vzhled velmi neúhledný.“ (4) Na ukázku to myslím stačí. Netřeba dodávat, že úřední korespondence se netýká jen architektů, u kterých je přímo klíčová, ale i výtvarníků či sochařů. 
toletí právem zvaného stoletím dopisu. Velmi zásadním počinem je pramenná edice Krátká cesta životem a Evropou od autorek M. Lenderové a J. Plškové. Představuje vybrané prameny osobní povahy mladé šlechtičny Gabriely ze Schwarzenbergu (1825-1843). Je nesmírně cenným kulturním dokladem setkávání mladé šlechtičny se společností a hlavně kulturou soudobé Evropy. Úvodní studie hovoří právě o používání korespondence jako pramene kulturního, který doplňuje již vytěžené prameny diplomatické, netřeba podotýkat, e výhradně mužské. (7) Právě v 19. století je dopis jediným prostředkem přibližování „rozcestovalé“ šlechty, důležitým místem realizace osobních i intimních vztahů. Obraz historické postavy (šlechtice, šlechtičny, podnikatele, umělce...) vystupuje z rámu, nabírá zde obrysy reálného prostoru a reálného času a těžko jej můžeme vytknout mimo dějiny umění. Bohužel korespondence nefunguje jako deník, jehož nejcennější informace jsou takové, které zde nejsou, jsou ukryty mezi řádky, ale z korespondence můžeme těžit pouze to, co zde najdeme. 
korespondence bytostně týká: má před sebou nejen dojemný příklad setkávání mladé šlechtičny se světovou kulturou, nejen nepopsatelný náznak obrazu rodové soudržnosti, hrdosti a pocitu výlučnosti, ale dokonalý popis muzejní expozice. Psaní dopisů není jen zajímavým a cenným pramenem pro dnešní bádání, ale je kulturou samou o sobě. Udržování korespondence bylo společenským imperativem a normou, pro mládež dokonce povinným procvičováním nejen vyjadřovacích a literárních schopností, ale především procvičováním cizích jazyků, mladý šlechtic a především šlechtična – ona se pravděpodobně měla vdát do zahraničí – psali německy, anglicky, francouzsky a národně identifikovaná česká šlechta i česky. Imperativ psát dokládá roztomilá omluva Terezie Dietrichstein babičce Alexandře Dietrichstein (roz. Šuvalová): „Má drahá a milovaná babičko, velmi děkuji za váš drahý dopis, který mi udělal velkou radost a „pardon“ za dlouhé zpoždění v odpovědi, ale zde v Maschau (?) není žádné pero na psaní, žádám o něj každou chvíli!“ (9) Kulturu dopisů může historik umění posuzovat i formálně: mnohé z nich jsou opatřeny rodovou či dokonce osobní značkou, samozřejmě graficky vyvedenou, nebo dokonce předtištěným hlavičkovým papírem.
