Dobrý den, Přeji Vám mnoho zdraví, úspěchů a sil do nového roku 2009. 9. ledna 2009 se koná velká redakční sešlost, na níž se rozhodnou výsledky soutěže na výstavy Youth Art Opportunity, koncepce na další rok, přivítají se posily redakce, představí se redakční rada, formálně se pokřtí sborník Podoby zla. Pokročíme jistě i v přípravě stávajících projektů INDUSTRIALife a Homosexualita a umění 1800-2000 a rozhodne se i o projektech nových. Již 12. 1. 2008 otevíráme výstavu Vojtěch Hynais: Skutečnost života v Městském divalde v Novém Boru.
Výstava Fifty-fifty má za cíl nastavit zrcadlo fenoménům pornografie a umění a prozkoumat jejich vztah a stanovisko. Nevyhneme se při studování této problematiky genderové perspektivě, neboť se jedná z velké části o nejvyhrocenější formu reprezentace rodu, genderu, a sexuality ve vizuální kultuře, proto je podtitul výstavy „gender, porno, umění“. Původní záměr výstavy bylo zmapovat výskyt pornografické inspirace a reflexe nejen v umění nejaktuálnějším, ale vytvořit i určitou antologii tohoto tématu od 90. let. Většina cíleně oslovených autorů však nereagovala, mnozí dnešní čtyřicátníci považují toto téma pravděpodobně pro sebe za neaktuální, dnešní třicátníci zase za dostatečně nevyčerpané k objektivnímu shrnutí. Proto je předkládaná výstava výběrem děl především mladších umělců. Díla záměrně nebyla podrobena užšímu selektivnímu výběru co do zúžení tématu či esteticko-uměleckých měřítek, aby byla představena co nejširší škála umělecké recepce fenoménu porna. Výstava byla rozdělena na tři části tak, jak většinou škálu od umění k pornografii rozdělujeme, čili hard (tedy klasické porno), soft (tedy erotika) a „umění“ (to, co nazýváme opravdovým uměním). Záměrem je nabídnout toto rozdělení k revizi, kritice, ostatně vizuálně-mediální svět si s tím při každé nové akci neví rady – příkladem budiž nové zavádění pornografických kabelových a internetových televizí, které musí být čistě erotické, ale servírují tvrdé porno. Každý z představených umělců k tématu přistupuje jinak, těžko navíc rozlišíme hranici mezi inspirací pornem (tedy něčím, co vnímáme obecně negativně, kriticky) a inspirací sexem (který má mezi uměleckými tématy až prominentní, odvěké místo). Můžeme vystavená díla rozdělit do více méně dvou přístupů. Jedni vnímají reprezentaci jako sex, tedy zaměřují se na obsahovou stránku a hlavně z genderové perspektivy jej podrobují kritice. Takovým příkladem je třeba Zdeňka Řezbová, se svým cyklem Pusy na pussy, koláže Ivety Dučákové, doplňující pornografické scény do jiných kontextů, koláže Zbyňka Havlína, hrající si s morfologií porna, tedy vztahem genitál-obličej, cyklus Blanky Jakubčíkové, tážící se, zda má sexualita podvědomí, nebo podvědomí sexualitu. Pozoruhodný je cyklus Janiny Jungmannové hledající souvislost mezi erotickým symbolem a skutečnou nahotou, nebo návrhy obalů lízátek Lenky Klimešové, spojující lízátko jako symbol lolity (potažmo panenství jako jedné z nejvyšších erotických „kvalit“) a podobnost názvů lollipop a lolita. Jan Kubeš se ptá po spojnici populární kultury a sexuálního fetiše – Barbie s Kenem dotvoření fetišistickými atefakty, či volnější objekt sestávající z nafukovací panny. Velmi nosné dílo je konceptuál Libora Svobody, zkoumající komunikační kanály od virtuální erotiky do reálného světa a zpět, nebo „vzroník“ očí pornohereček. Druhý přístup, sex jak reprezentace, je založen na formální inspiraci falickými či vaginálními symboly a tvary nebo nevkusem pornografické (a sexuálně-komerční) estetiky. Takovými autory jsou třeba Jana Karpíška, Pavla Vošáhlíka, tážící se po rozdílu porno expilicity a umělecké expliticty, Lubomíra Keřlíka, Ivany Koskové, Václava Kroba či Samuela Pauča. Poměrně mimo prostor leží fotografie Jany Štěpánové, opět komparující estetiku porno/sex průmyslu a volných estetických asociací úplně jiného, reálného i fiktivního světa. Pravým shrnutím výstavy může být konceptuál Daniela Pešty Parafráze na Národní knihovnu, který si jako symbol vzal Kaplického návrh a úplně jej obrátil. Místo budovy velmi veřejné, jejíž návštěvník má hledět z veřejného prostoru kulatými otvory ven do ještě veřejnějšího, vytvořil dílo, kde divák jako voyeur, tedy z pozice velmi intimní, hledí do erotické, dráždivé atmosféry modelu pokoje - prostoru ještě intimnějšího. Pojímá ertoiku, sex a pornografii v daleko širším kontextu, který je odpradávný a je pramenem a klíčem ke všem dnešním potřebám ohraničování těchto pojmů – vztah veřejného a soukromého, potažmo foucaultovský model moci a konformity utvářejícím nejen sexualitu. Dalším shrnujícím objektem jsou díla Jiřího Plieštika s jasným, až krkolomným názvem Ženy v zajetí (sexismu) mužů, muži v zajetí ploché představivosti. Opět hledá formou „diváku, porovnej!“ základní rozdíly, které nás na nerovnosti porna a skutečnosti dráždí. Tážeme se po hranici mezi estetikou uměleckou a (ne)estetikou sexuálního průmyslu a to jak vizuálním stylem (opravdu by muže devadesátých let vzrušovalo, kdyby jejich partnerka vypadala jako vyžilá laciná šlapka?), extrémem, vyhroceností a zkratkovistostí (hluboké erotické zážitky nemusí být technicky „co nejhlubší“), přísným stereotypizováním rolí (proč muž „dobývá“ a žena se „oddává“ a proč „scéna“ končí orgasmem muže?) a nadrealismem pornografického sexu a realismem sexu skutečného.
Prosincová Praha mnoho nového ke komentáři nepřinesla. Můžu se tu rozplývat znovu nad obchodním kýčem tohoto období, ale to tu dělám každý rok. Raději do nového roku napíšu o něčem pozitivním: 1. Karel Srp se vrátil do GHMP jako vedoucí sbírkového úseku, přičemž ředitelem instituce bude ekonom. Snad to bude fungovat, rozhodně je to lepší stav než dosavadní. 2. Překvapily mne vánoční trhy na Staroměstském náměstí, na nichž jsem letos poprvé s chutí popil svařák pod rozsvíceným stromem - byli tu kováři, tkalci, zručné výrobkyně lidových ozdob. Konečně zvítězil vkus (relatvivní) nad komercí a poprvé byla v adventní čas na Starosměstském náměstí slyšet víc čeština než ruština.
Představujeme Vám mladé začínající, mladé nezačínající, staré začínající i staré nezačínající umělce. Dejte nám vědět, znáte-li nějakého také zajímavého.
Výstava Fifty-fifty má za cíl nastavit zrcadlo fenoménům pornografie a umění a prozkoumat jejich vztah a stanovisko. Nevyhneme se při studování této problematiky genderové perspektivě, neboť se jedná z velké části o nejvyhrocenější formu reprezentace rodu, genderu, a sexuality ve vizuální kultuře, proto je podtitul výstavy „gender, porno, umění“.
uměleckých měřítek, aby byla představena co nejširší škála umělecké recepce fenoménu porna.
čistě erotické, ale servírují tvrdé porno.
doplňující pornografické scény do jiných kontextů, koláže Zbyňka Havlína, hrající si s morfologií porna, tedy vztahem genitál-obličej, cyklus Blanky Jakubčíkové, tážící se, zda má sexualita podvědomí, nebo podvědomí sexualitu. Pozoruhodný je cyklus Janiny Jungmannové hledající souvislost mezi erotickým symbolem a skutečnou nahotou, nebo návrhy obalů lízátek Lenky Klimešové, spojující lízátko jako symbol lolity (potažmo panenství jako jedné z nejvyšších erotických „kvalit“) a podobnost názvů lollipop a lolita. Jan Kubeš se ptá po spojnici populární kultury a sexuálního fetiše – Barbie s Kenem dotvoření fetišistickými atefakty, či volnější objekt sestávající z nafukovací panny. Velmi nosné dílo je konceptuál Libora Svobody, zkoumající komunikační kanály od virtuální erotiky do reálného světa a zpět, nebo „vzroník“ očí pornohereček. 
řístup, sex jak reprezentace, je založen na formální inspiraci falickými či vaginálními symboly a tvary nebo nevkusem pornografické (a sexuálně-komerční) estetiky. Takovými autory jsou třeba Jana Karpíška, Pavla Vošáhlíka, tážící se po rozdílu porno expilicity a umělecké expliticty, Lubomíra Keřlíka, Ivany Koskové, Václava Kroba či Samuela Pauča.
do erotické, dráždivé atmosféry modelu pokoje - prostoru ještě intimnějšího. Pojímá ertoiku, sex a pornografii v daleko širším kontextu, který je odpradávný a je pramenem a klíčem ke všem dnešním potřebám ohraničování těchto pojmů – vztah veřejného a soukromého, potažmo foucaultovský model moci a konformity utvářejícím nejen sexualitu.
