Obrazar >> obrazar.com >> Technické památky v 21. století

Hezký den,
v roce 2010 nás i nadále čeká spousta starých i nových věcí. Vstoupili jsme do něj s kalendářem, který shrnuje naše sloupkování z let 2006-2009. V tomto roce nás tak čekají další reprízy výstav IndustriaLife a Homosexualita a umění 1800-2000, ke které chystáme opět cyklus zahraničních přednášek. Po létě budeme připravovat 2. bulletin věnovaný Janu Kotěrovi a zcela nový tematický sborník z rukou Filipa Jakše. Dál si můžete obstarat sborník Gender a umění 19. a 20. století: koncepce, metody, interpretace. Tak snad nám zachováte přízeň. Pěkné čtení!
Ladislav Zikmund-Lender, chief editor

Červenec 2010

Ambiciózní projekt s názvem Monument transformace kurátorů Víta Havránka a Zbyňka Baladrána, který proběhl v loňském roce v Galerii hlavního města Prahy (v Městské knihovně), se pokusil zmapovat odraz společenských proměn devadesátých let v umění. Tyto transformace autoři neomezili jen na země bývalého východního bloku po roce 1989, ale představila také umění zabývající se sociálními změnami i ve státech jako Portugalsko, Řecko či oblasti Latinské Ameriky.
Na výstavu navazuje velkorysá publikace Atlas transformace, vydaná taktéž v loňském roce. Je pojata jako slovník pojmů, týkajících se společenských, ekonomických i hospodářských přeměn v širších souvislostech. Nejedná se tedy o studii o umění, ale o rozsáhlý exkurz, který si vytkl za cíl postihnout obecnou teorii transformace.
V knize tak najdeme různě dlouhá a obsažná abecedně řazená hesla (často například jen zamyšlení nad tématem či ilustrativní schéma) – namátkou jmenujme pojmy jako disent, politická kultura, staré struktury, média; z uměleckých kruhů pak např. pamětihodnosti, obrazoborectví apod.
Kolektiv autorů jednotlivých hesel je složen z osobností rozličných oborů i národností. Nejdeme mezi nimi např. sociologa Miloslava Petruska, filosofa Václava Bělohradského či Slavoje Žižeka, politoložku Chantal Mouffe, z umělců pak Milana Knížáka, Marinu Grzinic nebo Vangelise Vlahose.
O uměleckých aktivitách postrevolučních období se v knize mnoho nedozvíme, je však dobrým průvodcem co se týče kulturněhistorického pozadí, bez něhož se umělecká teorie neobejde.

Havránek, Vít; Baladrán, Zbyněk (ed.): Atlas transformace. Praha, 2009.

Kateřina Štroblová

• Publikace
• Exkurze
• Workshopy

• Články
• Recenze

• Q centrum
• Žena a gender v umění
• Youth Art Opportunity

• Výstava Paletnice
• Výstava Žena a secese
• Výstava Vojtěch Hynais: Skutečnost života
• Výstava Vlasy
• Výstava Vrána k vráně
• Výstava Ženský šlechtický salon: Schwarzenberský
• Virtuální výstava Gender a umění 19. století
• Výstava Homosexualita a umění 1800 - 2000
• Výstava Mongolskem na koni
• Výstava IndustriaLife

• Redakce
• Volná místa
• Prezentace 2008

• BANNERY
• Inzerce - přehled inzertních ploch pro web i tisk
• Inzerce - aktuální ceník
• Citační směrnice
• Citace: Metody
• Citace: Modely

ISSN 1802-7490

Logo ke stažení:

Powered by:

Design:
Art koutek, 2008

Script:
Thoms, 2008

Technické památky v 21. století

(Hubert Pavelek)

Poměrně velká, avšak zasloužená pozornost se v posledních letech věnuje fenoménu technických památek a výtvorům či pozůstatkům z industriálního prostředí vůbec. Je to vcelku přirozený jev, s příchodem „věku informací“ průmysl prudce zvolňuje, ustupuje do pozadí a nemalá část pozůstatků právě z této éry rázem nabývá historické hodnoty. Následující řádky mají uceleným způsobem nastínit roli, kterou mohou technické památky mít v životě člověka 21.věku. Cyklus Indus3ál pak bude doplňován v dalších týdnech a měsících příspěvky zaměřenými právě na téma obnovy, využití či osudů technických památek.

Industriál jako muzeum

Technické památky ve smyslu bývalých továren, hutí, dolů či manufaktur představují mimořádnou příležitost pro rozvoj interaktivní výstavní či muzejní činnosti. Na rozdíl od v zásadě „statických“ námětů, jakými jsou např. výstavy hornin a nerostů, starých dokumentů apod., technické památky mají svou podstatu v dynamičnosti – jsou svědky lidské práce, přeměny energie, obrovského pokroku. To vše je ideálním základem pro vytváření interaktivních expozic, po kterých veřejnost i ředitelé muzeí dnes tolik volají.
Další výhodou je dobová autenticita industriálního prostředí – průmyslové provozy v historicky cenných objektech mnohdy ukončily svou činnost teprve před pár lety, proto často můžeme obdivovat plně zachovalé, ba leckdy i plně funkční movitá zařízení (například kompresory, stroje či důlní zařízení v případě hornických provozů).

Využití technických památek jako muzea (např. v duchu „poslední směny“) je jistě velmi poutavé - když jdete chodbami, kterými ještě před nedávnem (a poprvé třeba už před sto lety) procházely party horníků či hutníků, má to své neopakovatelné kouzlo, ale s absencí interaktivity i to časem omrzí a představa, že by například v industriální baště na Ostravsku fungovalo několik desítek hornicko-hutnických muzeí, mi připadá jako utopistická.

Industriální dědictví v komerčním / obecně prospěšném využití

Pokud budeme uvažovat v rovině nemovitých památek, další možností, jak vdechnout život těmto nefungujícím průmyslovým objektům, je jejich komerční využití (nejčastěji jde o montážní haly, staré pivovary či budovy energetického průmyslu). Pokud si to potřeby obyvatel v dané lokalitě žádají, v úvahu připadá i využití v oblasti obecně prospěšné činnosti, jiné než muzejní (knihovny, kulturní centrum, školy).

Nespornou výhodou vlastnictví industriální budovy soukromým kapitálem je dostatek financí na provoz a stavební práce, záporem je obtížná kontrola orgánů památkové péče při prováděných prací pří konverzích a rekonstrukcích. Dále, ač to zní možná příliš kriticky vůči státním institucím, je soukromý investor jistou zárukou toho, že po rekonstrukci objekt bude „žít“ a bude se naplno využívat – nemohu se zbavit dojmu, že některá státní pracoviště, agentury či kulturní centra vsazená do rekonstruovaných průmyslových prostor jsou jen uměle vytvořená a nikomu nepomáhající.
S ohledem na budoucí generace je i dle zkušeností ze zahraničí mnohem vhodnější způsob uplatnění historicky cenných průmyslových objektů jejich citlivá rekonstrukce a opětovné plné využívání – ať už znovuzavedení výroby v jiném technickém odvětví, vybudování bytů či loftů, modifikace na kancelářské prostory. Mnoho povedených a ukázkových příkladů bychom našli na území Prahy (Holešovický pivovar - dnes sídlo společnosti Ringier, bývalá Edisonova transformační stanice, Machine House Karlín, apod.), na Ostravsku pak průmyslové objekty na příležitosti takového rozsahu ještě spíše čekají (první vlaštovkou bude rekonstrukce dvojhalí bývalé koksovny Karoliny). Každopádně můžeme citlivou rekonstrukcí zachovat unikátní ráz budovy, ta potom může chytnout jakýsi „druhý dech“ a sloužit dále budoucím generacím.