Dobrý den, dlouho jsem se tomu bránil, ale nic naplat. Budu muset zavést tuhle otřepanou rubriku, abych vás informoval, co a jak je nového a co a jak se bude měnit. Vyhlašujeme druhý ročník soutěže na panelové výstavy - Youth Art Opportunity II. Přihlašovat můžete výstavní projekty ve třech programech. Dále co nevidět vyjde publikace Pouliční umění - teorie na ulici, doprovodný sborník Filipa Jakše k výstavě Vrána k vráně. Otevíráme nový cyklus článků Indus3ál, který povede Hubert Pavelek. Soustavně pracujeme na výzkumech, především na Ženském šlechtickém salonu, k němuž připravujeme krátký filmový dokument. V listopadu čekejte další internetovou publikaci Podoby zla Andrei Zajícové, ke které se pomalu, ale jistě scházejí příspěvky. Také pracujeme na ustavení redakční rady, která se sejde na začátku prosince. No a samozřejmě pokračujeme v psaní článků, recenzí a přehledu výstav, těšit se můžete na nové redakční posily. Mějte se hezky a zase přijďte.
Je zajímavé, že ačkoliv na přelomu 19. a 20. století i v období první republiky v Praze vznikalo mnoho nových a zajímavých staveb, drobných architektonických prvků – kašen a fontán mnoho nepřibylo. Dá se to zřejmě přisuzovat ještě doznívající snaze o odstraňování starých a nepotřebných kašen v rámci zavádění vodovodu do jednotlivých domů. Dalším možným důvodem je vliv nových architektonických stylů, z nichž některé se snažily o oproštění architektury od zbytečných ozdobných prvků a kladly důraz na funkce stavby. Vliv veřejných fontán na mikroklima města tehdy nebylo ještě tak důležité téma, jako je tomu dnes. Přesto i v této době několik nových kašen vzniklo a mnohé se dochovaly dodnes. Z konce 19.století pochází asi nejznámější kašna u Národního muzea na Václavském náměstí. Původně na jejím místě měl stát pomník sv. Václava, naštěstí bylo ale rozhodnuto jinak a tak mohla být 29. srpna 1890 kašna slavnostně spuštěna. Autorem kašny, stejně jako celé budovy muzea, byl arch. Josef Schulz. O sochařskou výzdobu na kašně se postarali Pavel Wagner a Čeněk Vosmík, chrlič byl pak odlit podle návrhu sochaře Bohuslava Schnircha. Další zajímavou kašnu byste našli u kostela Nejsvětější Trojice při ulici M.D. Rettigové. Jedná se o jednu z mála dochovaných veřejných kašnu v Praze s kubistickými prvky. Byla vložena do mohutného portálu bývalého vchodu do kostela, zřejmě někdy kolem roku 1912, kdy vznikl i dům Diamant a sousedící kubistická edikula nad sochou sv. Jana Nepomuckého. Po dalších dvou kašnách ve stejném stylu už dnes zbyly jen sloupky s kamennými lvíčky. Ty jsou ukryté ve dvorech domu na nároží Václavského náměstí a Štěpánské ulice. Naopak funkční fontánky s prvky kubismu jsou k vidění u Mánesova mostu, na staroměstské straně. Jejich autorem byl sochaře Emanuel Halman, žák J. V. Myslbeka a dokončeny byly v roce 1925. Pokud byste chtěli najít fontánu ovlivněnou secesí, musíte si zajít např. do Obecního domu. Zde jsou hned tři interiérové fontány, z nichž běžně přístupná je ta v přízemní kavárně. Je doplněna plastikou nymfy z bílého mramoru od Josefa Pekárka. Samotnou fontánu se zabudovaným osvětlením navrhl arch. Osvald Polívka. Fontánu ve stylu art-deco vytvořil pro rezidenci primátora v budově dnešní Městské knihovny na Mariánském náměstí arch. František Roith spolu se sochařem Ladislavem Benešem. Fontána, vytvořená kolem roku 1928, je součástí zimní zahrady. Je vytvořena z cukrově bílého mramoru „Statuario“ a tvoří ji hladká stěna s trojúhelníkovými přepady. Kompozici místnosti doplňují mozaikové pásy od Františka Kysely. Tato fontána však není běžně přístupná, snad výjimečně když je v rezidenci den otevřených dveří. V Praze vzniklo i několik fontán, které by se daly označit jako funkcionalistické. Byly ovšem součástí soukromých vil. Jedná se např. o Schückovu vilu v Praze Tróje od arch. E. Mühlsteina a V. Fürtha z let 1927-29, kde součástí zahrady byl i jednoduchý obdélný betonový bazének s vodotryskem. Rovněž v Tróji, v ulici Na Přesypu, stojí funkcionalistická vila z roku 1933 od arch. Karla Simona s kruhovou kašnou na terase. Za druhé světové války se v Praze téměř žádná nová kašna či fontána nepostavila. Z doby 50.let můžeme zmínit např. instalaci plastiky lachtana od J. Laudy do jezírka v Kinského zahradě v roce 1953. Nebo tři nové pískovcové kašny na terase Hradní jízdárny od Pavla Janáka z roku 1955. Zapomenout nesmíme ani na pro Československo přelomový rok 1958 a s ním spojenou výstavu Expo v Bruselu. V rámci výzdoby čs. pavilonu vznikla i fontána od Dany Hlobilové. Oválný bazén s mozaikou doplňovala kovová konstrukce s talíři z lehce nažloutlé borosilikátové skloviny Simax. Fontánu po výstavě, na rozdíl od pavilonu a restaurace, čekal neslavný osud. O rok později byla ještě instalována na výstavě v Moskvě a poté se záhadně na několik let ztratila. Až v roce 1964 se našla v nepoužívaném skladu v bratislavské Mlynské dolině. Od roku 1966 byla instalována v parkovém exteriéru Galerie umění v Nitře. Byla zde až do roku 1996, kdy byla demontována a odvezena do Prahy, zpět k autorce. Ta ji nakonec za symbolickou sumu nabídla Technickému muzeu, které se zavázalo, že fontánu zrekonstruuje a zajistí její důstojné umístění v prostorách muzea. Proto se můžeme na konci letošního roku těšit na znovuotevření muzea a doufat, že fontána bude opět v provozu. Od 60. let minulého století spolu s rozmachem výstavby panelových sídlišť, začaly na těchto místech vznikat i moderní betonové, kovové a další fontány. O jejich umělecké hodnotě se dá v mnoha případech polemizovat. Navíc jejich mnohdy nešťastné umístění a nekvalitní řemeslné provedení pro ně znamenalo brzký zánik, nebo alespoň nefunkčnost. Z těch zdařilejších a dosud funkčních můžeme jmenovat fontánu na sídlišti Novodvorská, vystavěném v letech 1963-68 podle územních plánů arch. Aleše Bořkovce a Vladimíra Ježka. Fontána s plastikou „Dálky“ od Josefa Nováka je z roku 1970, tvoří ji pět kovových vertikálních prvků umístěných v rozměrném bazénu, na kterých jsou zavěšeny sférické plochy. Při větru se tyto části natáčí a celek připomíná lodní stěžně s plachtami. Na sídlišti Prosek vzniklo asi největší vodní dílo v Praze. Je umístěno v Parku přátelství a tvoří ho několik fontán propojených betonovými potůčky a kaskádami, ústící do velkého jezírka. Návrh vytvořil arch. Otakar Kuča po roce 1968. Z roku 1967 pochází také fontána před Smíchovským nádražím s plastikou chlapce s rybou od Břetislava Bendy. Zajímavá, ač zatím stále nefunkční a nepřístupná kinetická fontána z roku 1971 od sochaře Vladimíra Janouška se nachází na Kajetánských terasách pod Pražským hradem. Tvoří ji plastika ve tvaru křídel usazených na kuželu. Voda prýštící z trysky uprostřed uváděla křídla do pohybu. Bohužel při sesuvu terénu byl bazén fontány poničen a přístup na terasy byl následně zakázán. Do tvorby let 70. lze zařadit i fontány vzniklé při stanicích nového dopravního systému – metra. Asi nejlepší realizací z té doby je stanice Malostranská, kde ing. Arch. Otakar Kuča ideálně propojil stávající část zahradního nádvoří Valdštejnské jízdárny s novostavbou. Vznikla tak oáza klidu oddělená vysokou zdí od okolní rušné komunikace, doplněná vodními prvky a kopiemi barokních soch M. B. Brauna. Autorem fontány v nádvoří jsou Zdeněk Drobný s Otakarem Kučou za spolupráce L. Jiránka. Pítko před vstupem do metra pak vytvořil M. Vystrčil. V 80. letech vznikla například kaskáda v parku Folimanka v Nuslích, s plastikami od Č. Mudruňky a Bohumila Zemánka – dnes téměř zničená. Nebo velká fontána v Centrálním parku Pankrác s plastikou čápů od sochaře Františka Paška – v současnosti rovněž ve špatném stavu. Ze stejné doby, z r. 1984 pochází rozměrná dvouúrovňová keramická fontána od manželů Hudečkových s plastikou Vltavy a Fauna u stanice metra Vltavská. Po roce 1989 se naštěstí tvorba nových vodních prvků nezastavila, i když iniciativu převzaly spíše soukromé subjekty, než samotné město. Nové fontány vznikají zejména u obchodních center, tzv. office parků apod. Jako zástupce můžeme jmenovat zónu „The Park“ na Chodově, kde do dnešní doby vznikají další kancelářské prostory, mezi kterými je rozmístěno velké množství vodních prvků – fontánek, bublajících potůčků, vodních příkopů nebo jezírek. Současné době tedy fontány nejsou cizí, právě naopak. Co však lze tvůrcům vytknout, je fakt, že až na čestné výjimky jsou novodobé fontány bez nápadu. Většinu tvoří jen jednoduchý bazén s vodotryskem, občas „ozvláštněný“ kameny. Žádné umělecké dílo, plastika, nic…
31. srpna skončilo analogové vysílání Rádia Wave, veřejnoprávní (potažmo zaručující kvalitu) stanice pro mladé. Jako jediná nabízela zasvěcené komentáře v oblasti menšinové kultury, kterou mladá generace skutečně žije – nešlo tedy o „výchovnou stanici“. Ovšem radní z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání si tuto sanhu vyložili jako úpadek rádia a důkaz slabosti Pavla Kasíka – generálního ředitele Českého rozhlasu. A po trapném angažmá Barbory Tachecí v ČR1 se Kasík rozhodl ukonejšit Radu a uznal za oprávněný její důvod pro odsunutí celého rádia na vedlejší – internetovou – kolej: v pořadu Friday Ripple zazněla píseň Swastika Eyes od Primal Scream, která se vyrovnává s fašismem v pouliční subkultuře. Texty s vyhrocenou tématikou jsou pro alternativní kulturu zásadní. A jeden chybný překlad odvysílané písně zřejmě Kasíkovi jako záminka stačil … Programový ředitel ČR Richard Medek si ostatně myslí, že „Tato menšinová skupina [posluchačů] není budoucností tohoto národa“. Koneckonců zapomeňme na disent, z něhož povstaly současné politické elity i na veškerou neoficiální kulturu za minulého režimu, vždyť alternativy „nikdy nic neznamenaly“. A tak není absolutně potřeba pěstovat a hýčkat si jinakost v současné společnosti, nejlépe je zbavit se jí a nastolit mainstreamový diktát. Rádio Wave nám v této snaze jenom překáží.
Představujeme Vám mladé začínající, mladé nezačínající, staré začínající i staré nezačínající umělce. Dejte nám vědět, znáte-li nějakého také zajímavého.
