|
|
Zaniklé pražské kašny
(Pavel Dvořák)
Na území Prahy v průběhu staletí vznikalo a zanikalo velké množství kašen i fontán. Důvod jejich zániku býval různý. Často se kašny rušily z technických důvodů (nefunkčnost, špatný stav nádrže), prostorových důvodů (kašna překážela dopravě, nebo nové zástavbě) a později, díky rozšíření vodovodu do domů, i z nadbytečnosti. Spousta zajímavých a jistě i umělecky hodnotných kašen zanikla při různých přestavbách domů, pasáží, dvorů, zahrad a parků. K velkému rušení kašen docházelo např. ke konci 19. století. Některé kašny měly štěstí a byly pouze přesunuty z původního umístění na nové (odlehlejší) stanoviště (např. kašna z nároží ulic Vodičkova a Jungmannova byla přemístěna do dvora Invalidovny). Mezi ty známější, které neměly tolik štěstí patří např. Krocínova kašna ze Staroměstského náměstí. Ta měla problémy s propustností už dávno před svým zbouráním a v 18.století už vůbec nebyla v provozu. Nakonec byla v 19.století na návrh radních nešetrně rozebrána a její části byly později zazděny do základů žižkovské plynárny. Po zbourání plynárny byly některé části ze základů vyzvednuty a jsou vystaveny v Lapidáriu na Výstavišti. Na dobových kresbách Prahy můžete objevit kašny např. na Václavském, Malém, Malostranském či Hradčanském náměstí. Dnes už po nich není ani památky, ale přeci jedna ze zmíněných kašen se zachovala. Nestojí však už na Václavském náměstí (tehdejším Koňském trhu), ale našli bychom ji poblíž zámku v Hořovicích, kam byla přemístěna v 19.století. Na druhé zaniklé kašně na Václavském náměstí stávala pískovcová jezdecká socha sv. Václava, kterou dnes najdete v sadech na Vyšehradě. Kašna na Malostranském náměstí stávala přibližně v místech dnešních tramvajových zastávek. V roce 1858 musela ustoupit monumentálnímu pomníku maršála Radeckého. Ovšem i ten byl nakonec po roce 1918 odstraněn. Na Hradčanském náměstí byste kdysi našli hezkou kašnu na místě dnešního pomníku T. G. Masaryka. Také v minulosti poměrně nedávné, vznikaly nové fontány. Zejména pak na nových panelových sídlištích. Vzhledem ke svému umístění a anonymitě veřejných prostranství neměly tyto fontány příliš dlouhého trvání. Takže obvykle fungovaly jen prvních pár let, postupně byly ničeny a ve finále byly zrušeny docela. Někde po nich nalezneme aspoň částečné stopy. Jako je tomu například na sídlišti Spořilov II., kde je bazén zasypán zeminou a rostou v něm malé smrčky. Další příklad bychom našli na sídlišti Novodvorská, poblíž dnešního kulturního centra, kde vznikly hned 4 fontány. Do dnešní doby se ovšem dochovala jen část posledního bazénu, opět zasypaného a osázeného. Ostatně zasypávání nefunkčních kašen je celkem dost častý jev v Praze. Takto skončila např. vodní kaskáda na Barrandovském sídlišti, fontána před hotelem Pyramida ve Střešovicích, ale i třeba historická kašna se soškou od Brauna v Botanické zahradě Na Slupi. I když by se někomu mohlo zdát, že v dnešní době se fontány spíš staví než ruší, přesto se pár takových míst najde. Celkem zarážející je, že v některých případech se jedná o fontány poměrně nové. U obchodního centra Palác Flora byla při jeho stavbě vytvořena celkem zajímavá fontána, která ovšem fungovala asi jen dvě sezóny. Pak byla zakryta umělým "trávníkem" a doplněna květináči. Další fontána (před tzv. Vršovickým zámečkem) bude zřejmě zrušena úplně, i přesto, že na svém místě byla sotva deset let! Odstraněna bude také fontána u stanice metra Národní třída, která ustoupí stavbě budov v proluce Spálené ulice. Nutno říci, že v projektu se počítá s vytvořením nové fontány v nově vzniklém atriu. Samozřejmě, že jsem zde nevyjmenoval všechny zaniklé a zrušené kašny. Mnoho obyčejných kašen ve dvorech domů, které tvořila zpravidla jen jednoduchá kamenná (či dřevěná) nádrž s vtokovou trubkou, zaniklo při přestavbách domů. Není proto možné všechny ztracené kašny dohledat, protože mnohdy o nich není nikde ani žádný záznam. Ale abych zakončil tento článek trochu optimisticky: když porovnám počet rušených a nově vznikajících okrasných vodních prvků v současnosti, stále převažuje přírůstek. A to je dobře. Snad jen na závěr bych rád apeloval na budoucí tvůrce nových fontán, aby při jejich navrhování a projektování trošku popustili uzdu své fantazii a nebáli se experimentovat. Je módní mít u nového "business centra" vodní prvek, ale vesměs vznikne jednoduchý bazén s vodou, v lepším případě "ozvláštněný" kameny a vodotryskem. Proč nepřidat plastiku nebo sochu? Fontána by měla být krásná a zajímavá i bez vody. Zajděte si schválně někdy mimo sezónu např. k Wimmerově kašně na Uhelném trhu a pak na náměstí Kinských k fontáně "Propadliště času". Uvidíte ten rozdíl...

Aktualizace: 02.08. 2007
Autor/ka: redakce
|

články
recenze


ČERVEN 2009

V roce 1920 vyšla ročenka Štencova grafického kabinetu na téma Josefa Mánesa a jeho tvorby. Účastnili se jí téměř všichni velcí kunsthistorici své doby, kteří pak ve 20. a 30. letech prohlubovali poznání o J. Mánesovi a národním umění, za jehož zakladatele byl považován. Byl srovnáván se svým otce, strýcem, bratrem. Bratr Quido z tohoto nerovného boje vycházel vždy neprávem poraženě, protože nespňoval univerzalitu národní tradice Josefova snažení. O sestru Amálii se nezajímal téměř nikdo, až Matějček v útlé publikaci Mánesové věnoval jí milostivě asi 8 řádků. Přesto nebývale monumentální Štencův sborník rozebírá náznakově Mánesovu tvorbu i z hlediska vizuálního a všímá si i marginálnějších témat. Zájemcům o umění 19. i 20. století, jakož i metodologické základy české kunsthistorie jej nelze než doporučit jako základní literaturu.
Ročenka Štencova grafického kabinetu Štenc, J. (ed.) 1920
Ladislav Zikmund
 Cyklus vede Hubert Pavelek

Cyklus Jany Pudilové

Představujeme Vám mladé začínající, mladé nezačínající, staré začínající i staré nezačínající umělce. Dejte nám vědět, znáte-li nějakého také zajímavého.
|