ISSN 1802-7490

• Publikace 
• Exkurze
• Workshopy 


• Články
• Recenze
 

• Q centrum 
• Žena a gender v umění 
• Youth Art Opportunity 

• Výstava Paletnice
• Výstava Žena a secese
• Výstava Vojtěch Hynais: Skutečnost života
• Výstava Vlasy
• Výstava Vrána k vráně
• Výstava Ženský šlechtický salon: Schwarzenberský
• Virtuální výstava Gender a umění 19. století
• Výstava Homosexualita a umění 1800 - 2000


• Redakce 
• Volná místa
• Prezentace 2008

• BANNERY 
• Inzerce - přehled inzertních ploch pro web i tisk  
• Inzerce - aktuální ceník 
• Citační směrnice 
• Citace: Metody 
• Citace: Modely 

Dobrý den,
Přeji Vám mnoho zdraví, úspěchů a sil do nového roku 2009. 9. ledna 2009 se koná velká redakční sešlost, na níž se rozhodnou výsledky soutěže na výstavy Youth Art Opportunity, koncepce na další rok, přivítají se posily redakce, představí se redakční rada, formálně se pokřtí sborník Podoby zla. Pokročíme jistě i v přípravě stávajících projektů INDUSTRIALife a Homosexualita a umění 1800-2000 a rozhodne se i o projektech nových. Již 12. 1. 2008 otevíráme výstavu Vojtěch Hynais: Skutečnost života v Městském divalde v Novém Boru.

Ladislav Zikmund, chief editor

 

 

 Logo ke stažení:

 

Kooperace, podpora:

 

 

Powered by:

 

 

Design:
Art koutek, 2008

Script:
Thoms, 2008

 

Never more - archiv

• leden 2008

Není módní zdůrazňovat v historii naší země její průmyslové založení. Ovšem neproduktivní továrny tu stále stojí (většinou). Velice módním prvkem se stává renovace takovýchto objektů. Ty městské většinou čeká úděl „přeboření“ na megalomanské multiplexy, v pohádkových případech se z nich stávají nezávislé galerie. Stále častější je nyní snaha „vystihnout ducha továrního prostředí“ i po renovaci (na loftové byty, kanceláře, restaurace, apod.), tato snaha je však většinou neúspěšná, a silně dezinterpretující. Továrna se tak setkává vůbec poprvé s omítnutými běloskvoucími stěnami v puristické ploše; zkrátka častěji jde spíše o současný design, než o působení původní továrny. Architekti jej imitují dost nepřesvědčivě, podobně jako se to dělo s gotickými chrámy v 19. stol. V čistém a okaté stavbě pak vyniká spíše jejich designérské ego.
Je však lepší  nechat továrny spadnout – jak navrhuje „industriální“ režisér Wim Wenders – a vytvořit tak zříceniny z 20. století? To se děje i bez cíleného programu ve většině zapomenutých hutních oblastech ČR.
Při hledání nového významu investoři často vyžadují radikální přestavbu, aby budova opět přilákala pozornost. Tyto objekty by si ale zasloužili mít možnost působit jako skutečné tovární prostředí i při novém účelu. Brzy bychom mohli zapomenout, jak tyto skvosty skutečně vypadaly.
Never more snobským renovacím starých továren.
autor: Filip Jakš

• prosinec 2007

Čapkova alegorie nám velmi dobře poslouží jako popis pro nebezpečně rychle se šířící nákazu. Nikdo vůči ní není dostatečně imunní a nikdo neví, kdy mu zaklepe na okna a na dveře. Je tady prosinec, ulice jsou mnohde pod silnou vrstvou prašanu, tak by se mohlo zdát, že hovoříme o sněhu, vzhledem k barvě v názvu, ale není tomu tak. V našem městě se rozmáhá daleko horší neřád – bílá plastová okna.
Žijeme ve třetím tisíciletí. Tradiční materiály jako je například dřevo, se už netěší takové oblibě jako dříve. Je pochopitelné, že musíme zamezit úniku tepla, a tím šetřit nejen životní prostředí, ale také naše peněženky. Ale proč jen majitelé nemovitostí nerespektují přirozenou tvář svého domu? Nenamítám nic proti klasickému rodinnému domku s plastovými okny, ale když častokrát vidíme obité neoklasicistní ostění korunované bílým plastovým oknem, nezbývá, než zavrtět hlavou: nákaza už je i tady!
Například můj soused. Vlastní krásný sto let starý dům, který není architektonicky nijak výjimečný, ale vyniká v obvyklé zástavbě rodinných domků. Majitel se ovšem zbláznil: i když v klasické krychli z totalitního období naproti němu se plastová okna vyjímají skvěle, jeho dům byl zbaven krásného historizujícího ostění a doslova zaplácán bílými plastovými okny, které totálně shazují původní architektonický záměr a budovu smétají na dosti podivnou úroveň.
Není to ovšem jen záležitostí vesnickou. S podobnými prapodivnými „rekonstrukcemi“ se setkáváme i u domů i ve velkých městech. Zde často vidíme, kam až vede podnikatelský záměr a za jak velkou cenu se jej dosahuje. Bílá nemoc je všude.
Plastová okna nejsou moc dobrý způsob, jak vylepšit fasádu staršího domu. Pokud vám visí tvář jako buldokovi, či máte povislá víčka, nechte si kůži ořezat a sešít, ale fasáda starého domu se plastovými okny opravdu neomladí. Naopak, zanechá za sebou nenapravitelné stopy.
Takže prosincové nevermore uděluji jednoznačně všem postiženým bílou nemocí, kteří nedokáží ocenit hodnotu památek a chovají se k nim velmi liknavě. V tuto chvíli mohu jen konstatovat, že  cesta k vyléčení bude velice dlouhá a obtížná.
autorka: Andrea Zajícová

 

• listopad 2007

Ostrava je rozhodně místem, které si můžete zamilovat.  Snad pro lehce mrazivé industriální panoramata či slavná budovatelská náměstí, která se rojila v padesátých letech, aby dekorovala sociálně realistický architektonický skvost režimu. A ať už si oblíbíte ostravské fasády se secesním dekorem v centru města či porubské proletářské paláce, rozhodně vám požitek z architektury zkazí nový fenomén, který ovládl bytová družstva.
 „Fasády dokážou napovědět mnohé nejen o době svého vzniku, o momentální úrovni technologií a módě, ale hlavně vypovídají mnohé o osobnosti majitele domu“, jak se můžeme dočíst v časopise Dům a zahrada. A tak mnohdy nabývám dojmu, že majitelé domů a nájemníci při volbě barvy, popřípadě barev, propadají momentálním náladám, zlým snům, špatnému zažívání, konstelaci hvězd, ale rozhodně ne dobrému vkusu. Z exkluzivní skříně sorely se pak stává barevný shluk, který rozhodně může směle konkurovat listopadové výzdobě, polednímu jídlu, či čemukoliv dalšímu. Samozřejmě existují i podařené kombinace a pravidelný rytmus, který zapadá do atmosféry okolí i zástavby. Takové momenty jsou ovšem dost ojedinělé a tak se spíše setkáváme s výplody nevkusu a dost divoké fantazie. Jakmile jsem se zajímala o to, jak se nový kabát, který zahalil Ostravu do jásavých barev, pozdává ostatním občanům, zjistila jsem, že názory jsou rozdílné. Někteří přehršle barev na fasádách shledávají veselými či osvěžujícími šedavou ostravskou scenérii. Památníci uznale pokyvují, neboť si dobře vzpomínají na uniformitu socialistických staveb a možnost volby barev od jedovatě zelené přes zlatavé až po tyrkysové, jim příjde závratná a velice lákavá. Příslušníci mladších vrstev si tento nový trend přivlastnili po svém a začali se nazývat novými přízvisky. Tedy kupříkladu „blondýnka z červeného okna“ či „klučina z modrozelného vchodu“. Jsou ovšem tací, mezi které se počítám i já, kterým „stará Ostrava“ chybí a přestože netrpí konzervatismem, na podobné výstřelky reagují s nevolí. Ráda bych tedy udělila listopadový nevermore za špatný výběr barev a kombinací pro ostravské fasády, který ignoruje celkový dojem z architektury a tváře města.
autorka: Barbora Kolečková

• říjen 2007

Never more uděluji všem bezohledným stavebníkům a investorům, jejichž prvním přikázáním je maximální zisk. Zdá se, že tito lidé respektive společnosti nevidí nebo nechtějí vidět širokou problematiku výstavby výškových staveb v centru Prahy. Urbanismus a jakékoliv historické, estetické a památkové hodnoty těmto lidem nic neříkají. Nevyspělá občanská společnost a nekvalitní památkový zákon jim nedokáží v současnosti účinně odporovat.
Dobrým příkladem arogance a kupeckého myšlení je projekt dvou dvaačtyřicetipatrových budov na místě bývalé továrny Tesla u Libeňského mostu. Tyto zhruba 150 metrů vysoké stavby aspirují na to, aby se staly jednou z pražských dominant a výpovědí o hodnotách naší doby. Vyšší než katedrála, ale bez ducha…
autor: Jiří Koukal

• září 2007

Stručně a z jedné vody načisto.
Nejdřív přetřesu jednu starší záležitost, která ale slušně hnula mým vkusem. Asi se Vám to také stalo. Za slunečného dne si to během každodenních pochůzek štrádujete po Příkopech, prohlížíte konečně trochu zdařilejší Sculpture Grand a pak to přijde. Jako rána z čistého Nebe. Je to snad další konceptualistický objekt, narážející na často nevkusnou náboženskou vizualitu? Ne. Je to regulérní reklama na Velehradsku pouť. Na jakési papundeklové skalce, jakou se nemůže chlubit ani nejprofláknutější zahrádkářská kolonie, stojí dřevěnný model Velehradu doplněný o zelené a zlaté lakové nátěry. Vedle, abyste si to skutečně nespletli, je panelová instalace lákající věřící na pouť. Uf. 
Svět nebude, co byl dřív. To je název semináře umění 19. a 20. století na ÚDKU KTF UK. Zkoumá revolučnost vybraných uměleckých děl moderní doby. Aktivistické umění není letos žádná novinka. V souvislosti s kauzou Jaderného výbuchu skupiny Ztohoven! však běžně uvažujícího člověka napadá, zda boom uměleckého díla nevytvoří až určité stadium, změna, revoluce uvnitř společnosti. Pak umělec přijde s něčím, co ani nijak zásadně nezamýšlel a je z toho umělecký převrat. Dostala se naše společnost skutečně tak daleko, že explicitní poukázání na nedostatky systému bere jako něco nepatřičného a zavřeníhodného? Mají skutečně věci (a rozhodně se nejedná jen o tuhle performanci), jejichž podstata je určitá pomoc, reflexe být mimo zákon?
autor: Ladislav Zikmund

• červenec / srpen 2007

Počet vysokoškolsky vzdělaných jedinců stále stoupá. To je nevyhnutelný a nutný fakt, abychom se přiblížili západním zemím. Jenže měl by se počet studentů zvyšovat ve všech oborech? Tuto otázku mi vnukla nedávno zpráva o tom, kolik historiků umění „vyrobí“ v budoucnu pouze Univerzita Karlova. Od akademického roku 2008/2009 začne výroba hned čtyř typů teoretiků umění. První kategorii tvoří kunsthistorici z KTF (Katolicko teologická fakulta) – zde do prvních bakalářského ročníků nabírají do 100 kusů budoucích profesionálů. Ti skončí po třech letech studia a pokud je to ještě baví, mohou se přihlásit do navazujícího magisterského programu, kam se zatím dostali všichni, kdož o něho požádali. Tzn., že v úhrnu by KTF mohla vyrobit až na 100 kunsthistoriků ročně.
Nyní druhá skupina – tou jsou studenti dějin umění na FF. Zde se ještě před dvěma lety dbalo na kvalitu absolventů, takže do prvních ročníků se bralo pouze 20 lidí na mgr. studium. Minulý rok však přišlo nařízení, že se musí otevřít bc. program a počet studujících se zdvojnásobil. Tito přišli na školu patrně s tím, že po třech letech půjdou studovat dále, avšak nikdo neví, zda-li se NMgr. studium otevře, poněvadž nedávno přišlo nařízení nové, které zřídí dva souběžné studijní programy – jeden bude pouze tříletý, kam se nabere asi 60 budoucích „praktiků“, druhý bude pětiletý, na kterém se bude vychovávat klasický počet 20 budoucích „vědců“. V celku to znamená cca 80 lidí v prvních ročnících DU na FF.
Podtrženo a sečteno tyto fakulty „vyrobí“ ročně asi 180 historiků umění různého druhu (a to nepočítám ty, které vychová UMPRUM), z čehož někteří budou nosit titul Bc., jiní Mgr. Jedni historici umění budou zaměření na křesťanské umění, druzí budou obecní teoretici umění.
Z čeho se bude tolik studentů vybírat? A nepůjde dolů kvalita oboru? A nyní asi nejožehavější otázka: Co si s tolika kunsthistoriky stát počne? Postaví jim malé ghetto v nějaké malebně se jmenující ulici (jako třeba Tizianově) a nechají tam tyto „přebytečné“ vzdělance šťourat se v tom svém umění? Anebo začne fungovat adopce na dálku „Podporuj svého kunsthistorika“? Dokáže někdo zodpovědět tolik otazníků v této krátké úvaze? 
autor: Zuzana Brestová

• červen 2007

Tentokrát poletí never more společně k magistrátu a hygienikům. Naše město je plné protivných hudebních klubů. Kvůli živému českému publiku se tam stále častěji sjíždějí progresivní zahraniční kapely. Ale kdo se jim o to prosil?! Nechceme je tu! Rádi bychom měli „Praha – centrum Evropské kultury“ napsáno jen na reklamách letácích. Nesnášíme hluk. Vadí nám všechno, jsme nalepení u oken. Po desáté nesmí nikdo dělat binec! Ani kapely, jejichž názvy budou za rok, či dva zvučně znít. Nesnášíme klubovou scénu. Poslouchají to jen feťáci. Pryč s kluby. Znemožníme jim fungovat. Žádný nesmí po desáté! My nebudeme benevolentní jako Berlín, jako jiná Evropská města. Jsme město důchodců. Jsme plní zášti. Zbořme Roxy i s NoD! Máme přece rádi svůj klid ...
autor: Filip Jakš

• Květen 2007

Tentokrát pre súčasnú kultúrnu politiku hlavného mesta Praha... Metropola česko-slovenskej umeleckej tvorby sa môže pochváliť niekoľkými dobrými umeleckovednými projektami. Z hľadiska moderných a súčasných dejím umenia sem nepochybne patrí práca GHMP, ktorá sa pýši kvalitnými výstavnými projektami posúvajúcimi vedu a povedomie o našej tvorbe niekam za hranice pasívneho vnímania. To, že tieto hodnoty v dnešnej kultúrnej politike nič neznamenajú, dokázala rada mesta ďalším počinom.  Zreštaurovanie Husovej sochy na Staromestskom námestí je hlavným argumentom pre odvolanie Karla Srpa. Len preto, že tentokrát nekvapne do peňaženky magistrátu (alebo skrôr niekomu do peňaženky?). Páni z rady by tento problém isto vyriešili lepšie. Usúďme sami, nakoľko by mali záujmy úplne opačného razenia vplývať na chod umeleckých inštitúcií či vlastné pamiatkárske záujmy.
autor: Katarína Chlustiková

• Duben 2007

(Never) more and more gold teeth: Ó jak vskutku krásná a ušlechtilá mohou být nákupní centra. Nikdy jich není dost. Je zapotřebí bourat historické budovy, jako jsou bývalá kasárna Josefa II. na Náměstí republiky. Skořápka jejich stěn poslouží jako vhodné historizující pozlátko pro chrám komerce, který vytlačí chrámy duchovní. Následujme příklad paláce Flora a přemožme hřbitovy, kostely, místa určená k rozjímání. Naše skleněná tlama již polkla sakristii kostela sv. Josefa a brzy jej zcela utopí pod svými vysokými hradbami. Megalomanie vytrhá zkažené zuby Prahy! Nebojte se, brzy polkneme celou Prahu, bude zářit jako úsměv plný tisíce zlatých zubů s diamantem uprostřed - ostatně Staroměstská radnice přeci ještě není dostavěná …
autor: Filip Jakš

• Březen 2007

Tento měsíc bych se zase krátce zamyslel nad trochu obecnějším nešvarem, a to jsou rekonstrukce sídlišť. Sídliště jsou kvalitní, méně kvalitní, nebo docela nekvalitní. Bez jakéhokoli detailnějšího rozlišení jsme je začali házet všechny do jednoho pytle s tím, že jsou to ty komunistické krabice, které všichni nenávidí. Na mnohých sídlištích z 60. let, nebo ze začátku 90. let však můžeme najít velice kvalitní stopy postmoderní a brutalistické estetiky. Kam mířím? Mířím k rekonstrukcím, které je barví do tyrkysových, růžových, zelinkavých, oranžových a jiných křiklavých tónů; přistavují jim kulaté a jinak tvarované "nástavce", v interiérech budují Beverly Hills. Never more obřím nanukovým dortům kolem Prahy!
autor: Ladislav Zikmund

• Únor 2007

Štafeta Nevermore poputuje pro tento měsíc do rukou Ministerstva kultury ČR. A proč? Konkrétně za prodej kostela sv. Michaela na Starém Městě pražském kontroverzní firmě Michael Praha s.r.o., která by jej měla získat za pouhých 43 milionů, přičemž odhadní cena je více jak třikrát vyšší. Stát tuto památku prý již „nepotřebuje“ a firma Michael je patrně vhodný investor, který nemusí dávat záruky, co s památkou dále bude.
 Takže, Ministerstvo kultury, jen tak dál! Vždyť Češi svoji hmotnou ani duchovní kulturu nepotřebují. Stačí asi pouze materiální zabezpečení přítomnosti a prosperita státu…
více na: www.svatymichael.cz
autor: Zuzana Brestová

• Leden 2007

Nevermore na leden ode mě putuje do České televize, neboť sice prodloužila své Události na hodinu,ale Události v kultuře z nich úplně vypustila...Jakési zmínky sice můžeme sem tam zahlédnout v podivném mišmaši regionálních zpravodajství, nicméně kultura a kulturní události z veřejnoprávní televize očividně mizí..
autor: Katka Štroblová

• Prosinec 2006

Never more na prosinec bude v obrazech. Je pro tento měsíc, který moderní doba pasovala na měsíc nákupů, příznačné a aktuální.
  
A teď: schválně, jestli uhádnete, komu never more za prosinec patří:
 
Přeji pěkné...nákupy.
autor: L. Zikmund

 

• Listopad 2006

Never more měsíce udělujeme všem, kteří kritizují komerční využití památek s odkazem na staré dobré časy, kdy si lidé památelk vážili. V čem se liší stuhy, nápisy, girlandy, později žárovky a jiné mnohdy nevkusné aplikace třeba v 19. století, které byly z reklamních důvodů prováděny, od dnešních poměrně koncepčních "zábalů" mostů, věží apod., které většinou do pár dnů zmizí? Máme alespoň kolem sebe veseleji. A takový Štefánikův most v modré (O2) byl přece pro spousty lidí překvapením při nudných šedých cestách tramvají po nepříliš vzhledném nábřeží E. Beneše.
autor: L. Zikmund

 

Aktualizace: 03.01. 2008
Autor/ka: redakce