Poslední soud
(Andrea Zajícová)
Teologické dogma o Posledním soudu znamenalo pro středověkého člověka nejen naplnění církevních dějin , ale také fakticky definovalo jeho sociální život, bylo jakýmsi mementem mori, které na něj útočilo v chrámech, a které jej mělo přivést na správnou křesťanskou cestu.
Eschatologie (učení o Posledních věcech člověka) mělo vliv na utváření chiliastických hnutí, stojících v opozici k tradičním dogmatům katolické církve.
Hlavní oporou učení o Kristově druhém příchodu na zem - paruzii (1)- jsou biblické texty poslední knihy Nového zákona, tzv. Zjevení Janovo (Apokalypsa). Nejedná se o biblický pramen jediný, nicméně jej můžeme chápat jako hlavní oporu při výkladu teologických konstitucí Posledního soudu.
Apokalypsa definuje, co bude předcházet Kristově příchodu a Soudnému dni : hlásání evangelia, příchod Antikrista,
úpadek od víry, obrácení Židů, příchod Eliáše a Henocha a mnoho zvláštních znamení (2), která mají křesťany upozornit na blížící se konec světa. Evangelia tedy nabádají křesťany k obezřetnosti, neboť: „Sami přece dobře víte, že den Páně přijde jako přichází zloděj v noci“. (3)
Kristův druhý příchod na svět elegantně ohlašují andělé troubící na polnice, Kristus jako soudce přichází ve slávě spravedlivě vykonat soud nad živými, ale i mrtvými. „Viděl jsem, hle, bílý oblak, a na oblaku sedí někdo jako Syn člověka, na hlavě má korunu ze zlata a v ruce ostrý srp.“ (4)
V tento
slavný den budou vzkříšeni mrtví, aby znovu povstali a byli souzeni spolu s dalšími křesťany. Ve středověku se vedly hojné debaty o podobě jejich těl po znovuvzkříšení. . Znovuvzkříšená těla budou mladistvá a dospělá, již nepodlehnou zkáze a zbavena svých nedostatků (5), rovněž zachována bude rozdílnost pohlaví. Snadno k rozeznání budou také těla hříšných i spravedlivých, protože hříchy se promítnou na nevzhledné podobě hříšného těla. Jako hlavní opora sloužil teologům biblický text 1 Kor 15, 42-44, který přibližuje novou podobu těla člověka po jeho vzkříšení.
Kristův soud je však pro křesťana již soudem druhým, generálním, kdy je člověk podle Tomáše Akvinského chápán jako příslušník celého lidského společenství. Jemu předchází ovšem soud osobní – partikulární (6), který nabízí křesťanovi jen nemnohá východiska: je přijat do nebe, nebo je ihned zavržen (7) , či má možnost protrpět si své hříchy v očistci.
Každý jedinec tedy bude Kristem souzen a odsouzen. Nyní dochází tedy ke konečnému rozdělení věřících. Pokud bude křesťan prohlášen za spravedlivého, nalezne své místo po Kristově pravici v Nebeském Jeruzalémě. Ovšem spáchal-li za život velké množství hříchů, bude nemilosrdně poslán do pekla, které se nachází po Kristově levici.
Zobrazovací schéma Posledního soudu ve středověkém umění je relativně přesným odrazem formulování církevního dogmatu. Opírá se rovněž o výklady křesťanských autorit a jejich definici druhého příchodu Krista na zem. Nejčastěji se Poslední soud objevuje na vstupních portálech katedrál, či přímo jako nástěnná ma
lba na vítězných obloucích chrámů. Kristus bývá zobrazován v mandorle, často s mečem a lilií v ústech. Meč zdůrazňuje jeho úlohu soudce (potrestání hříšníků) a naproti tomu lilie je symbolem milosrdenství a odpuštění. Objevuje se zde i kniha života, kterou drží Kristus v rukou. Ostění portálů vyplňuje často čtyřiadvacet apokalyptických starců, někdy jsou přítomny i symboly čtyř evangelistů - Matouš – anděl, Marek – lev, Lukáš – býk, Jan – orel. Kristovu příchodu dodávají patřičný ráz také andělé, kteří troubí na polnice do všech čtyř světových stran a další, kteří nesou v rukou nástroje Kristova umučení – Arma Christi.
Kristovu ústřední postavu lemují po jeho pravici klečící Panna Maria a po levici klečící sv. Jan Křtitel (tzv. Deésis) (8), kteří představují pro křesťana přímluvce za odpuštění a zmírnění jejich trestů.
Ikonografii Posledního soudu doplňuje mnohdy také výjev Mrtví vstávají z hrobů (např. na Zlaté bráně katedrály sv.
Víta v Praze). Ten je přesnou reflexí teologických dogmatických konstitucí, protože těla odhrnující víka hrobů, jsou mladá, silná a zdravá.
Po proběhnutí soudu jsou křesťané rozděleni a posláni přesně podle svých zásluh buď po Kristově pravici do Nebeského Jeruzaléma, či do ohňů pekelných, nacházejících se po levé straně Kristově. Středověké umění dbalo na expresívní vyjádření radosti či beznaděje, které by nutně křesťany při takovéto události jistě doprovázelo. Zatímco tváře spasených odrážejí nesmírnou radost z očekávaného přijetí do nebe, tváře odsouzených jsou zkrouceny očekáváním nekonečného utrpení, zoufalství a beznadějí. A toto zobrazení mělo věřící varovat, že činí-li hříchy, plameny pekelných ohňů je neminou.
Poznámky:
1. „ Termín paruzie (parusia), příchod, byl užíván v období helenistické kultury a ukazoval zvláštně na
triumfální vjezdy imperátorů, králů a úředníků vyššího stupně do měst, která podléhala jejich moci.“
GRANAT, Wincenty, K člověku a Bohu v Kristu, s. 163.
2. Tamtéž, s. 174, 175.
3. Tesalonickým 5,2.
4. Zjevení 14, 14.
5. GRANAT, Wincenty. K člověku a Bohu v Kristu., s. 183.
6. ROYT, Jan, Slovník biblické ikonografie, s. 239.
7. Katechismus katolické církve, s. 266.
8. ROYT, Jan, Slovník biblické ikonografie, heslo: Poslední soud.
Použitá literatura:
BERKHOF, Louis. Dějiny dogmatu. 1. vyd. Praha : Návrat domů, 2003.
Bible : Písmo svaté Starého a Nového zákona. 2. vydání. Praha : Zvon, České katolické nakladatelství, 1991
DINZELBACHER, Peter. Poslední věci člověka : nebe, peklo, očistec ve středověku. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2004.
GRANAT, Wincenty. K člověku a Bohu v Kristu. V. Řím : Velehrad, Křesťanská akademie, 1986.
HEINZMANN, Richard. Středověká filozofie. 1. vyd. Olomouc : Olomouc, 2000.
Katechismus katolické církve. 2. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2002.
ROYT, Jan. Slovník biblické ikonografie. 1. vyd. Praha : Univerzita Karlova, Karolinum, 2007.
TOMAN, Rolf.(ed.) Gotika. 2. vyd. Slovart, 2005.
WEBER, Eugen. Apokalypsy : proroctví, kulty a chiliastické představy v průběhu staletí. Praha : Lidové noviny, 1999.
Obrázky:
1. Hans Memling
2. katedrála v Chartres, tympanon
3. Stefan Lochner
4. Zlatá brána, katederála sv. Víta
5. Hieronymus Bosch
6. Jižní portál, katedrála v Bamberku