ISSN 1802-7490

• Publikace 
• Exkurze
• Workshopy 


• Články
• Recenze
 

• Q centrum 
• Žena a gender v umění 
• Youth Art Opportunity 

• Výstava Paletnice
• Výstava Žena a secese
• Výstava Vojtěch Hynais: Skutečnost života
• Výstava Vlasy
• Výstava Vrána k vráně
• Výstava Ženský šlechtický salon: Schwarzenberský
• Virtuální výstava Gender a umění 19. století
• Výstava Homosexualita a umění 1800 - 2000


• Redakce 
• Volná místa
• Prezentace 2008

• BANNERY 
• Inzerce - přehled inzertních ploch pro web i tisk  
• Inzerce - aktuální ceník 
• Citační směrnice 
• Citace: Metody 
• Citace: Modely 

Dobrý den,
Přeji Vám mnoho zdraví, úspěchů a sil do nového roku 2009. 9. ledna 2009 se koná velká redakční sešlost, na níž se rozhodnou výsledky soutěže na výstavy Youth Art Opportunity, koncepce na další rok, přivítají se posily redakce, představí se redakční rada, formálně se pokřtí sborník Podoby zla. Pokročíme jistě i v přípravě stávajících projektů INDUSTRIALife a Homosexualita a umění 1800-2000 a rozhodne se i o projektech nových. Již 12. 1. 2008 otevíráme výstavu Vojtěch Hynais: Skutečnost života v Městském divalde v Novém Boru.

Ladislav Zikmund, chief editor

 

 

 Logo ke stažení:

 

Kooperace, podpora:

 

 

Powered by:

 

 

Design:
Art koutek, 2008

Script:
Thoms, 2008

 

Smrt napříč staletími

(B. Kolečková)

Pokusit se uchopit a definovat lidskou existenci a smrt jako její ukončení je rozhodně nesnadné a snažily se o to nemalé zástupy filozofů a vědců. Ať už věříme v smrt jako přestupnou stanici do života věčného či smrt jako konec života na Zemi, společným jmenovatelem obou tvrzení je dozajista to, že smrt a stárnutí je přirozenou součástí bytí jakékoliv živé části přírody. Neodvratitelnost smrti se stává prakticky jedinou spravedlností. Nikdo jí totiž nemůže být ušetřen. Nerovnost ovšem nastává tzv. devant le mort. Již od středověku zaznamenáváme krutý fakt, že před smrtí si lidé nejsou rovni a odsuzuje je právě sociální postavení. Dnes, v době kdy má moderní stát povinnost starat se o sociálně slabé, na smrt není třeba nezbytně myslet a „inégalité devant le mort“ je odsunuta na území států, kde je tato solidarita vůči slabým silně potlačena.

Smrt se tedy stává tématem společensky tabuizovaným a vytlačeným za hranice obecného zájmu. Zcela výjimečnou chvílí se proto stávají Dušičky, kdy oslavujeme mrtvé, popřípadě se necháváme s nadšením strašit duchařskými příběhy tzv. revenantů v podobě amerických hororů. Narozdíl od dob, kdy si lidé připomínali smrt, aby se vyvarovali své hříšné podstaty, my si připomínáme blízkost stáří a četné bilboardy nám namísto pekelných vizí, ukazují, jak co nejdéle uchovat naše tělo mladé a ohebné. Zatímco barokní epocha našla zalíbení v symbolice marnosti a pošetilosti snahy o hmotné statky, naše doba si postavila základy na úsilí zabezpečit a zajistit si blahobyt pro život „teď a tady“. Jestliže středověký člověk byl hluboce spjat se zemřelým blízkým - ať už formou modliteb, mší, či předmětů každodenní potřeby, které zdědil a užíval, člověk současný je odsouzen k naprostému odloučení, neboť v dnešním nihilismem naplněném světě se obecně věří, že smrt je konečnou.

Zabývá-li se dnešní člověk smrtí, je na něj pohlíženo jako na psychicky labilnějšího. V minulosti však smrt byla každodenní realitou, nevyhnutelnou skutečností i děsem, který každého pronásledoval na cestě životem. Jakmile věřící, přicházející do kostela, vzhlížel k  výzdobě s náměty Posledního soudu, poslouchal zanícené kázání o nemilosrdném vážení všech vin, pročítal Danteho peklo, sotva zůstal tímto nepoznamenán. Když byl ve 12. století ustanoven Očistec, stala se smrt i obchodním artiklem. Ve chvíli, kdy lidé uvěřili, že je před peklem může zachránit očistná kúra, nezalekli se i velkých částek Církvi, která je přímluvou bránila před ďábelským ohněm.

I Svatý Bernard z Clairvaux píše: „Říká se oprávněně, že duše trpící v očistných místech tu a tam procházejí temnými a odpornými místy, neboť v tomto životě neváhaly na takových místech prodlévat.“ Nebo:“ S mrtvými nejen soucítíme a modlíme se za ně, ale také se s nimi radujeme v naději, neboť má-li nás bolet jejich utrpení v očistných místech, o to víc nás má těšit, že se blíží chvíle, kdy jim Bůh setře slzy a smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“

Tato hluboká provázanost života a smrti, pozemských a nebeských, smrtelníků a světců, nabídla v umění celou řadu ikonografických témat. V 15. století se objevil fenomén Tance smrti tzv. Dans macabre, který vzrostl přímo uměrně s morovými ranami, zachvacující v 15. století rozsáhlá území Evropy. Tyto výjevy, odehrávající se v různých exteriérech, neměly za úkol děsit a nabádat, ale spíše nabízely jakousi útěchu a chtěly zbavit prosté věřící strachu ze smrti. Proto se v této scéně objevily celé skupiny lidí jakéhokoliv sociálního postavení a stavu, kteří bez ohledu na bohatství, krásu nebo moc rozjařeně tančili spolu s četnými kostlivci.
Dalším zajímavým motivem se stalo Vyprávění o třech živých a třech mrtvých. Tyto ilustrované příběhy vyprávějí o třech rytířích, kteří v lese potkali tři kostlivce. Rytířům se takto prezentuje obraz jejich budoucnosti a k upomínce slouží i nápis na obrázku, který praví: „Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy“.

Pozdější epochy rozvíjely daleko hlouběji smysl pro neobyčejné, morbidní, mrazivé… Našly si zalíbení ve zkoumání smrti, násilí, nemoci i mrtvého těla. To vše proto, aby odvrátili děs z neznámého. Aby se dostali k podstatě. A malíři či sochaři tak propůjčili svůj um těmto studiím. V díle Shakespearově a u alžbětinců se chorobně medituje nad mrtvolou milenky. Vzlyká se nad stárnutím či vznikají díla, které se starobě vysmívají – ať už laskavě, s ironií či posměchem.
„Má Aldonzo, čas neúprosně plyne / bude vám třikrát třicet cobydup / tři vlasy máte, k tomu jeden zub / a prsa cvrčka, skrytá v pavučině.“, píše v 16. století ve své básni Paní Aldonza Diego Hurtado de Mendoza.

Na závěr svého příspěvku bych se ráda vrátila zpět do současnosti, abych poukázala na další přístup k smrti. Do doby technokratického věku, který se ve jménu vědy neostýchá nahlédnout do hlubiny, aniž by se bál, že temná hlubina pohlédne na něj. Na výstavě Bodies…the exhibition bylo odkryto prakticky všechno a člověk mohl stát a hledět své budoucnosti přímo do útrob. S hlubokou úctou k vědě a poznání, neměl by mít ale člověk také pokoru před životem a smrtí? Může se v dnešní době stát mrtvý člověk exponátem? Co myslíte…

Obrázky

1) Andrea Vesalio, De humani corporis fabrica, 1568, Benátky, Criegher

2) Gaetano Zumbo, Mor 1691-1694, Florencie, Mueo della Specola

3)  Rembrandt, Anatomie doktora Tulpa, 1632, Haag, Mauritshuis

4) Hornorýnský mistr, Zesnulí milenci, Smrt a Chtíč, 16. století, Musée de Strasbourg

5) Triumf smrti, Neznámý malíř, 1624

6) Juan Valdés Leal. Triumf smrti 1672 (smrt zhasíná plamen života. Hospital de la Caridad, Sevilla.

7) Bernardo Strozzi, Vanitas, 1630 Moskva, Puškinovo muzeum

8) William Hogarth, Pomsta za ukrutnost, čtvrtý obraz z cyklu Čtyři stadia ukrutností, 1799, Paříž, Musée d´histoire de la Médicine

 

Aktualizace: 11.09. 2008
Autor/ka: redakce