Dobrý den, Přeji Vám mnoho zdraví, úspěchů a sil do nového roku 2009. 9. ledna 2009 se koná velká redakční sešlost, na níž se rozhodnou výsledky soutěže na výstavy Youth Art Opportunity, koncepce na další rok, přivítají se posily redakce, představí se redakční rada, formálně se pokřtí sborník Podoby zla. Pokročíme jistě i v přípravě stávajících projektů INDUSTRIALife a Homosexualita a umění 1800-2000 a rozhodne se i o projektech nových. Již 12. 1. 2008 otevíráme výstavu Vojtěch Hynais: Skutečnost života v Městském divalde v Novém Boru.
Vhledem k tomu, že o španělském postmoderním umění se v českém prostředí mlčí a není zde k dostání ani literatura, rozhodla jsem se podat stručnou zprávu španělském umění v 80. letech, které je považováno za přelomové období a znovudobývání mezinárodních pozic, které byly ztraceny v období vlády gen. Franca. Tento článek na pokračování je čerpán zejména z knihy El arte ultimo del siglo XX. Del postminimalismo y lo multicultural od Anny Maríi Guasch a doplněn komentáři, které se vztahují i českému umění.
Anna María Guasch vystudovala dějiny umění na barcelonské univerzitě a doktorát získala na Universidad Hispalense v Seville. Momentálně působí jako pedagožka současného umění na Universitě v Barceloně. Před tím působila rovněž na universitě v Seville a na Universidad Complutense v Madridu. Od roku 1976 do roku 1993 rozvíjela svou soustavnou práci na poli umělecké kritiky. Pracovala pro mnoho uměleckých časopisů i deníků. V této době publikovala také několik teoretických prací o španělském umění mezi lety 1940 – 1990. Mezi nimi můžeme zmínit např. 40 Años de pintura en Sevilla 1940-1980 (40 let v sevillské malbě 1940 – 1980), Arte e ideología en el País Vasco 1940-1980 (Umění a ideologie v Baskitsku 1940 – 1980), či více obecné práce o umění 20. století (La trama de lo moderno – Moderní námět). V posledních letech zaměřila svůj zájem na mezinárodní umění 2. poloviny minulého století (El Arte del siglo XX. De la Segunda Guerra Mundial hasta nuestros días – Umění 20. století. Od druhé světové války k dnešku), kde se soustředí hlavně na analýzu důležitých výstav. Výsledkem této publikace pak byly další s názvy: El arte del siglo XX en sus exposiciones: 1945-1995 (Umění 20. století ve výstavách: 1945 – 1995), Los manifiestos del arte posmoderno. Textos de exposiciones 1980-1995 (Manifesty postmoderního umění. Texty z výstav 1980 – 1995). V roce 2000 vydala knihu El arte último del siglo XX. Del posminimalismo a lo multicultural: 1968-1995 (Poslední umění ve 20. století. Od postminimalismu k multikuturalitě: 1968 – 1995), která vyšla v šesti edicích. Jedná se o analýzu evropského a severoamerického umění v posledních třech dekádách minulého století. Jako symbolický rok je tu považován rok 1968 jako konec formalismu a začátek procesu dematerializace uměleckého díla, který bude kulminovat v konceptuálním umění a nakonec zakotví v prostředí postmodernismu, od postmoderny „citující“ a požadující apolitické a hédonistické „já“ až pluralizující se postmoderně, dodržuje silný kompromis v etnicitě, feminismu, sexuální diversitě a „jiné“ kultuře. Neopomíná však ani simultánní a neexpresionistickou postmodernu, které naplňuje kritikou a subjektivností. Nyní publikuje v kulturním časopise ABC de Madrid a dalších, řídí edici knih současného umění pro nakladatelství Akal de Madrid, kde rovněž vychází překlady významných knih zahraničních historiků umění. Dále vede národní i mezinárodní semináře o současném umění a pravidelně se zúčastňuje i zahraničních kongresů. Mezi její nejvýznamnější projekty patří „Visiting Fellow“ v letech 2000, 2001 a 2005 na amerických univerzitách jakou jsou Princeton, Yale a Columbia (New York). V roce 2002 získala stipendium na Getty Research Institute od Los Angels na rok 2002 – 2003. Byla pozvána na Pontificacia Universidad Católica de Chile (2002), do Instituto Nacional de Bellas Artes de México (2003), na Universidad Nacional de Colombia v Bogotě (2004) a na Escuela de Cine de San Antonio de Los Baños v La Habaně (2005) atd. V roce 1998 získala cenu kritiky ESPAIS za knihu El arte del siglo XX en sus exposiciones: 1945-1995 a v roce 2001 Cenu Asociace katalánských kritiků umění (ACCA) za knihu El arte ultimo del siglo XX: Del posminimalismo a lo multicultural: 1968-1995.
Španělské umění v období „entusiasmu“ Do roku 1975 bylo španělské umění pod vládou generála Franca. Nacházelo se tudíž v přibližně stejné situaci jako české umění v područí komunistického režimu. V 80. letech dochází k prolomení tzv. vnitřního exilu a izolace, kterými byla poznamenána předešlá epocha. Nicméně i ve Španělku se našly v umění výrazné osobnosti s mezinárodním významem jako jsou Antonio Saura, Antoni Tàpies, Manolo Millares, Eduardo Chillida a další. 80. léta jsou tedy ve Španělsku považována za léta rekuperace a internacionalizace výtvarného umění. Roku 1982 dochází k výraznému posílení socialistů a tím i oživení umělecké scény, kterému politika mocně pomáhala navázat na cesty umění ve světě. Toto se jmenuje „la era del entusiasmo“ – období nadšení. V prvních rocích 80. let umělci navazovali na dění zejm. 70. let, nicméně nepovšimnuto nezůstalo ani umění let 60. Hlavními teoretiky umění této doby se stali Valeriano Bozal, Tomas Llorens a Juan Manuel Bonet. Zatímco Bozal považuje za nejdůležitější pro dobu minimalismus a konceptualismus a teoretické vlivy marxismu, Bonet považuje za nejvlivnější směry pro 80. léta madridské figuralisty a jasně se vyhraňuje vůči konceptualismu. Situace ve výtvarném umění byla v jednotlivých městech odlišná díky odlišnému vývoji a styky těchto center se zahraničím. V Madridu malíři navazovali na německé neoexpresionisty a italskou transavantgardu. Všímali si však také tradiční madridské malby, což vyvolalo debaty, zda-li se zabývat abstrakcí či figurací. Již zmíněná „mladá madridská figurace“ navazovala na skupinu Nová generace, která existovala v 60. letech, lhostejný jim nebyl ani anglický pop art a avantgarda – Cézanne a Matisse. Mezi nejvýznamnější madridské autory této doby patří Luis Gordillo a Juan Antonio Aguirre, kteří poměrně striktně odmítli informalismus, politický obsah děl i malířskou tradici přelomu století, která se jmenuje España negra. Tito malíři, vedle figurace, používali slovník abstraktního expresionismu a snažili se najít nový estetický model. Naopak v Seville se vytvořila skupina umělců kolem časopisu Separata pod vedením Gerarda Delgada, José Ramóna Sierry, Juana Suáreze a Ignacia Tovara, která navazovala na sevillskou tradici, skupinu abstraktních malířů z Cuency (60. léta) a americkou abstrakci – od Michaela Rothka po Richarda Diebenkorna, přes Barnetta Newmanna a Clyfforda Stilla, a na formalistické teorie Clementa Greenberga. V Katalánsku byla situace zcela odlišná. Zde přežíval konceptualismus díky umělcům jako jsou: Antoni Miralda, Antoni Muntadas, Francesc Torres, Pere Noruega, Angels Ribé, Francesc Abad, Eugènia Balcells a Joan Rabascall. Byli ovlivněni jak španělskými umělci, tak zahraničním uměním a to hlavně francouzským strukturalismem, s kterým se seznamovali přes časopisy Tel Quel a Peinture. Cahiers Théoriques, a skupinou Support – Surfaces. V roce 1976 měla tato skupina dvě zásadní výstavy – Per a una crítica de la pintura a Pintura 1, které můžeme považovat za jejich manifesty. To, co je zajímalo nejvíce byly tyto prvky: opěra (el soporte), porvch (el superficie) a barva (el color). Malbu chtěli prezentovat jako radikální alternativu ke konceptuálním přístupům.
Úloha výstav Důležitou roli při formování „demokratického“ umění sehrály samozřejmě výstavy. První se konala v roce 1979 pod názvem 1980, kde se setkali figuralisté, abstakcionisté i umělci, jež nelze přímo zařadit do žádného směru. Tři nejvýznamnější madridští umělečtí kritikové Juan Manuel Bonet, Ángel González García a Francisco Rivas ocenili tuto výstavu pro znovuobjevení tradiční malířské praxe, která byla osvobozena od teorie a sociálního poslání. Malíři účastnící se výstavy odmítli politický i konceptuální obsah svých děl. Tato poměrně radikální výstava byla inspirována programovými poválečnými výstavami, které pořádal Eugenio d´Ors, který se jmenovaly Salones de Once, navíc mladí umělci chtěli skončit s průměrnými expozicemi zatíženými ideologií a chtěli také oživit nyní mrtvý umělecká obchod. Tito umělci tudíž chtěli začít od bodu nula. Přeskočit dobu, kdy umění bylo kontaminováno politikou a sociálním posláním. Na výstavu 1980 navázala v roce 1980 expozice Madrid D.F., která představila mladou madridskou figuraci, umělce ovlivněné abstrakcí 60. let, kteří se více věnovali objektům a konceptuálnímu umění než malbě takové. Malby i objekty, které byly vystaveny se nyní považují jako úvod do celých 80. let španělského umění, které bylo v této dekádě dost různorodé – ovlivněné avantgardními umělci jako byli Bonnard, Matisse, Cézanne y Picasso, americkou abstrakcí a anglickým pop artem, který rozvíjeli především Luis Gordillo a José Guerrero. Další z řady důležitých madridských výstav stojí za zmínku Otras figuraciones, kde vynikl především Muquel Barceló (jediný španělský zástupce na Ducumentě 7 v Kasselu 1982) a Ferràn García Sevilla, kteří posloužili jako příklad transformace španělského umění které se postupně zbavovali informalismu 70. let a přistupovali k současnému evropskému neoexpresionismu. ...pokračování příště...
Prosincová Praha mnoho nového ke komentáři nepřinesla. Můžu se tu rozplývat znovu nad obchodním kýčem tohoto období, ale to tu dělám každý rok. Raději do nového roku napíšu o něčem pozitivním: 1. Karel Srp se vrátil do GHMP jako vedoucí sbírkového úseku, přičemž ředitelem instituce bude ekonom. Snad to bude fungovat, rozhodně je to lepší stav než dosavadní. 2. Překvapily mne vánoční trhy na Staroměstském náměstí, na nichž jsem letos poprvé s chutí popil svařák pod rozsvíceným stromem - byli tu kováři, tkalci, zručné výrobkyně lidových ozdob. Konečně zvítězil vkus (relatvivní) nad komercí a poprvé byla v adventní čas na Starosměstském náměstí slyšet víc čeština než ruština.
Představujeme Vám mladé začínající, mladé nezačínající, staré začínající i staré nezačínající umělce. Dejte nám vědět, znáte-li nějakého také zajímavého.
Vhledem k tomu, že o španělském postmoderním umění se v českém prostředí mlčí a není zde k dostání ani literatura, rozhodla jsem se podat stručnou zprávu španělském umění v 80. letech, které je považováno za přelomové období a znovudobývání mezinárodních pozic, které byly ztraceny v období vlády gen. Franca. 
exposiciones: 1945-1995 (Umění 20. století ve výstavách: 1945 – 1995), Los manifiestos del arte posmoderno. Textos de exposiciones 1980-1995 (Manifesty postmoderního umění. Texty z výstav 1980 – 1995). V roce 2000 vydala knihu El arte último del siglo XX. Del posminimalismo a lo multicultural: 1968-1995 (Poslední umění ve 20. století. Od postminimalismu k multikuturalitě: 1968 – 1995), která vyšla v šesti edicích. Jedná se o analýzu evropského a severoamerického umění v posledních třech dekádách minulého století. Jako symbolický rok je tu považován rok 1968 jako konec formalismu a začátek procesu dematerializace uměleckého díla, který bude kulminovat v konceptuálním umění a nakonec zakotví v prostředí postmodernismu, od postmoderny „citující“ a požadující apolitické a hédonistické „já“ až pluralizující se postmoderně, dodržuje silný kompromis v etnicitě, feminismu, sexuální diversitě a „jiné“ kultuře. Neopomíná však ani simultánní a neexpresionistickou postmodernu, které naplňuje kritikou a subjektivností.
Do roku 1975 bylo španělské umění pod vládou generála Franca. Nacházelo se tudíž v přibližně stejné situaci jako české umění v područí komunistického režimu. V 80. letech dochází k prolomení tzv. vnitřního exilu a izolace, kterými byla poznamenána předešlá epocha. Nicméně i ve Španělku se našly v umění výrazné osobnosti s mezinárodním významem jako jsou Antonio Saura, Antoni Tàpies, Manolo Millares, Eduardo Chillida a další. 80. léta jsou tedy ve Španělsku považována za léta rekuperace a internacionalizace výtvarného umění.
figurace“ navazovala na skupinu Nová generace, která existovala v 60. letech, lhostejný jim nebyl ani anglický pop art a avantgarda – Cézanne a Matisse. Mezi nejvýznamnější madridské autory této doby patří Luis Gordillo a Juan Antonio Aguirre, kteří poměrně striktně odmítli informalismus, politický obsah děl i malířskou tradici přelomu století, která se jmenuje España negra. Tito malíři, vedle figurace, používali slovník abstraktního expresionismu a snažili se najít nový estetický model.
